Vrtění rozličných psích ohonů mne provází již od útlého věku. Časem však, po těch oříšcích, nalezencích a psech nejasného původu jsem se rozhodla pro psa s tzv. “papíry”. A tak se stalo, že jsem jednoho jarního dne v roce 1996 pohlédla “svému osudu” do tváře. Zabydlelo se u nás štěňátko, fenka, která se díky svému evidentně českému původu i vzhledu nemohla jmenovat jinak než Bobina, a o které se dá říci, že je strůjcem událostí, které během dalších let následovaly. Její jméno čtené pozpátku se stalo v roce 1997 názvem mé chovatelské stanice. Pes je přítel člověka. Přítelům se má činit dobro, a tak začátkem roku 1997 přibyla k Bobině další fenka, jak jinak než českého strakatého psa, jménem Cetka Tabat. Později jsme se rozrostli o další hafany již z vlastní chovatelské stanice. Zatím poslední fenka, na které odchovávám psí miminka, je Inka Anibob. S těmito strakáčky jsem mnohokrát stanula ve výstavním kruhu a následně i na stupních vítězů. Mnozí se pyšní nejvyššími tituly. Atom i Eliška se úspěšně umístili i v soutěži Šampion šampionů.

Mnohokrát jsem se těšila i ze štěňátek. Některá jdou ve výstavních šlépějích svých rodičů, jiná se stala “jen” věrnými a oddanými společníky nás lidí.

Můj život se díky této strakaté smečce hodně změnil. Mnohé jsem získala, mnohé musela obětovat. Vím také, že se psy nikdy můj život nebude “pod psa”. A ještě něco jsem díky psům poznala: láska na první pohled existuje a mě vydrží po celý život.

Bobino, díky!